Plevíci na tripu: října 2022

Po delší odmlce, ve které jsme nezaháleli, zde máme náš nejnovější trip.

Ve středu 26.10. 2022 jsme se po přesunu do Horního Maršova a krátkém odpoledním zahřívacím treku (10km přes hřeben a Rýchorskou boudu), který měl sloužit k zahřátí svalů, před časně ranním výstupe na nejvyšší horu ČR, Sněžku. Po posilujícím spánku, který ukončil budíček ve 2:30 a opravdu vydatné cereální snídani jsme se ve 3:30 dali na cestu. Cíl pro čtvrtek 27.10. byl jasný, vystoupat na Sněžku a prožít zde zrození dalšího dne a východ slunce. První část trasy vedl po silnici až na rozcestí Velká Úpa -křižovatka, kdy nám do kroku svítila zcela jasná obloha posetá hvězdami. Byla to neskutečná a fantastická scenérie, kterou v oblastech ovlivněných světelným smogem sotva kdy zažijete. Teplota vzduchu se pohybovala kolem 9°C a bylo úplné bezvětří, až se nám nechtělo věřit, že by tomu mělo být na vrcholu jinak. Ze silnice jsme odbočili na žlutou turistickou cestu, která je rovněž značená jako Kubátova cesta. Prvních pár metrů vede pozvolně kolem řeky Úpy, aby se následně začala stále ostřeji zvedat. Cesta to byla náročná nejen sklonem, ale také díky kluzkým kamenům a také tmou, kterou sice mírnila naše čelovka a jedna baterka i tak je to jiné než za bílého dne. Na druhou stranu člověk nevidí na takovou dálku, aby řešil co ho za nástrahy či terén ještě čekají. Začínalo nám být teplo, rozepínáme bundy a pomalu se blížíme k horké chatě Borůvka, kde se terénní povrch mění v asfaltový. U chaty si upravujeme boty a stále za jasného svitu hvězd pokračujeme směrem na Janovy boudy. Cestou míjíme několik míst, kde je krásně vidět do údolí Velké Úpy a především na mlhu, která se tam vytváří. Snažíme se hvězdy i mlhu vyfotografovat, ale bohužel naše foto a mobilní technika je na toto krátká :-( . Procházíme přes Janovy boudy a asfaltka se ostře zvedá. Stále po žluté turistické značce míříme na Portášovy boudy. Zde se les opět otevírá a přes průsek místní sjezdovky vidíme směrem do centra Malé Úpy, která je ovšem zahalená v mlze. Opět se schováváme do lesa a stále sami stoupáme na Rúžohorky, kde poprvé zahlédneme světla čelovek a je nám jasné, že také tito dobrodruzi míří na Sněžku. Cestou k přestupní stanici lanovky na Sněžku, která je kousek nad Horskou boudou Růžohorky předcházíme první početnější skupinku turistů a o kousek dále další dvojičky, kteří jsou o něco lépe vybaveni světelnou technikou, než-li my a tak si chvílemi připadáme jako za bílého dne. Za přestupní stanicí lanovky začíná sílit vítr, nepatrně se ochlazuje a asfalt se mění v kamenný chodník, který místy nepříjemně klouže. Po strmějším úvodu stoupání se cesta narovnává, až v několika úsecích dokonce nepatrně klesá, aby následně na procentech stoupání opět přidala. Po pravé straně zaznamenáváme první náznaky svítání a víme, že jsme si výstup časově dobře naplánovali a východ slunce na vrcholu Sněžky stihneme. Čeká nás ovšem nejnáročnější kilometr stoupání s 200metrů převýšení po kamenných schodech. Co je ovšem nemilé, mimo sílícího větru, stoupáme do oblačnosti, která s blížícím se vrcholem stále houstne a zahaluje ranní rozbřesk, který se po pravé straně cesty snaží přes oblačnost prostoupit. Je 6:48 a my jsme na vrcholu Sněžky a do východu slunce nám zbývá necelá hodinka. Na vrcholu je mimo nás přibližně patnáctka, těch, kteří se stejně jako my těšili na východ slunce, který, jak to vypadá, neproběhne podle našich představ. Někteří se rozhodují sestoupit zpět pod mraky, jiní jako my vyčkávají. Snažím se zjistit jaké jsou naše šance a jestli mraky v rozhodující chvíli neodejdou, což se dle webkamery na Luční boudě zdá chvílemi nadějně. Nakonec i my v poslední chvíli scházíme o pár metrů pod vrchol a stále přes mraky začínáme sledovat východ slunce, které se snaží přes mraky svoje paprsky prorvat. Je chladno, fouká, ale i tak nás tato "otupená" podívaná naplňuje radostí. Fotíme, natáčíme tu podívanou, kterou nám tato časná ranní hodina nabízí. Krátce před osmou hodinou se vydáváme dále na cestu. Slunce začíná mít sílu a my scházíme po červené a následně modré turistické značce na polskou stranu Sněžky a Krkonoš. Po odpočinku u polské boudy „Dom Śląski” a nezbytného focení masivu Obřího dolu pokračujeme po Česko-polské hranici a po krátké zastávce na "snídani" přicházíme na Luční boudu. Neuniká nám kupovitá oblačnost, která se kolem Sněžky vytváří a pořizujeme několik zajímavých a fascinujících záběrů. Od Luční boudy po asfaltce a červené turistické značce míjíme po pravé straně Luční horu a po levé straně se nám otevírá pohled do mlhou zahaleného údolí Pece pod Sněžkou, ze kterého vystupují vrcholky hor, kterým dominuje Černá hora se svým televizním vysílačem. Scházíme k Výrovce a rozhodujeme se kudy půjdeme dále. Vzhledem k tomu, že je na hřebeni nádherně, moc se nám scházet do údolí Pece pod Sněžkou nechce. Volíme tedy náhradní trasu, která nás po zelené značce vede Dlouhým dolem a kolem Svatopetrského potoka až do Špindlerova mlýna. Zde si dáváme něco po 12hodině "oběd" z vlastních zásob a pokračujeme dále po náhradní trase. Víme, že odtud se můžeme dostat pouze autobusem a ten, který se nám jeví časově jako nejpřijatelnější by nás měl bez přestupů dostat zpět do Horního Maršova krátce před 15 hodinou. Po průchodu centra Špindlu se napojujeme na zelenou turistickou značku, která nás kolem vodní nádrže Labská a následně i přes hráz, zavedla na autobusouvou zastávku Špindlerův Mlýn, Labská. Po 20 minutovém čekání přijíždí, přesně na čas, náš spoj a my si konečně sedáme. Nás trip je u konce, nebylo to vůbec jednoduché, ale i tak máme mnoho pěkných zážitků a bude na co vzpomínat a již nyní se těšíme na to co zase vymyslíme.

Foto naleznete zde: